Zasněžená zima ve Vile u lesa

Takovou bílou zimu jsem zažil naposledy dětství. Skvělé přivítání do domova v přírodě.

Když jsem třetím týdnem značkoval srdíčka do sněhu a brouzdal kolem pod peřinou zakrytých záhonů, uvědomil jsem si, že jsem poprvé v životě obklopen sněhem déle jak týden na dovolené – na výletě z Prahy, kde jsem 35 let žil.

Viděl jsem, jak letošní zimu oslavují nejen milovníci sněhu, ale hlavně louky, pole, lesy a všichni co pečují o krajinu. Ve Vrábsku napadlo na začátku ledna. Postavili jsme soběstačné iglů, iks sněhuláků a vynahradili si poslední roky bez bílých radovánek. Sotva se na louce objevily vyběhané cestičky od rejsků, co tam měsíc běhali v bezpečí sněžných tunelů, snesly se na zem další závěje. 

Cesty na vlak se staly procházkami novou krajinou, běhání ve sněhu se stalo novým sportem a když to všechno ještě osvítilo sluníčko, dali jsme si oběd venku a rázem jsme se ocitli v raw baru v Alpách.

Ven jsem chodil jen na procházky a blbnout, protože jsme všichni hlavně hnízdili. Přerovnali jsme a zabydleli statek, kam jsme se v létě přestěhovali a teď už tu máme hezky obývák, výrobnu a dílnu.

Každý den se musim starat o oheň, aby nevyhas, nezamrzly ani stěny s vodou ani my. Žádná plynárenská v radiátoru, žádná veolia do vany. Jen romantika nebo dobrodružství, záleží na úhlu pohledu.

Nejvíc mě ale během zimy zahříval klid, to ticho a tma, ve kterém tak jasně cítím život. Zahřívalo mě přátelství, sdílení příběhů, písní a smíchu. Zahřívaly mě krásy, které jsme tu už za tak krátkou dobu stihli stvořit. Zahřívala mě důvěra, že máme před sebou mnoho let, elánu a podpory na vytvoření krásného místa na krásné Zemi.

A tak doufám, že Vás tato zima taky nainspirovala na jaro a léto, a doufám, že Vám bodla tak, jak jen mohla.