Sedm let měla Praha otevřený domov, permakulturní ostrůvek v centru města, komunitní eko-hostel, zázemí pro lásku k raw vegan jídlu, útočiště pro lidi, co se vydali novou cestou. Vila nepotřebovala slogan. Každý kdo ve Vile žil, každý, kdo ji navštívil si vytvořit slogan vlastní. Stovky lidí se otiskly do tohoto unikátního prostoru vznikajícího organicky, jako rostoucí zahrada, kam lidé přicházejí a dávají své dílo jen tak. Někdo zasadí mátu nebo rybíz, někdo postaví kompost a skleník, někdo vykope ohniště, jezírko na sběr dešťové vody, záhony na zeleniny a bylinkovou spirálu, někdo vytvoří posezení z palet, sušák na prádlo, hmyzí hotel, někdo zase třeba do zákoutí umístí pódium nebo vyvěsí vlaječky a zazpívá píseň.
Postupně se tak travnatý plácek s tisem, bezem a psím vínem mění na oázu nerozpoznatelných vůní, kam se ptáci slétávají napít k jezírkům, objevují se nové a nové barvy motýlů, čmeláci se diví, kde se vzalo tolik druhů vzácných plevelů, ježci před půlnocí přebíhají ulici a čmuchají co se dělo na kompostu, kočky tu nemají pány, ale jsou tu doma, rodí se a umírají. Nejvíc to tam ale milují lidi. Ten kus přírody je pro ně chrám, kam se chodí léčit, spočinout pod listem jetele, stát se dětmi schovanými mezi kamínky, mezi letem a pádem na trampolíně. Byť je to zahrada malá, lidé v ní najdou desítky míst, kde se slušně medituje, kde si s chutí zacvičí, kde tanec je způsob života a když se rozdělá oheň, zastaví se čas.
Někdo natrhal květiny, do vázy nabral vodu ze sudu a vzal to dovnitř, do kuchyně, na bar. Tam tóny rostlin splynou s vůní pečených dýní, kysaného zelí, sladkých datlí a octových kombuch. Tam se jejich barvy smísí se zvuky porcelánu a smíchu. Šelest hovorů a řev mixéru drtící slunečnice se střídá s rychlým rytmem několika párů čínských hůlek vyťukávájících do stolu lidskou radost, vděk do karaf s vodou a očekávání do hrnce s polévkou. Pak to utichne. Květina ze zahrady si uvědomí, že se stala nejen ozdobou ale i salátem a hrdě se stává středem pozornosti a přijímá tiché díky uprostřed kruhu lidí držících se za ruce.
Ó-óu-ú. What? Kde to jsem? Přijel jsem na měsíc. Ne, na 4 týdny. Ale něco tady nehraje. Dříve jsme si myslel, že svět venku je normální. Já říkám odlišný názor a ty máš radost? Otázky zastaví křupnutí zapínajících se zesilovačů, tón struny sklouznul a pomalu stoupá, něco píská, něco zní, rychle i pomalu, hudba i not zhluk. Otázky se vrací: Je to skladba vážná, prastará, nebo náhodná jako bublání naložené zeleniny. Myslí to vážně? Jak to tady vlastně u vás funguje? Myslela jsem si, že to, co nemá nikdo na starost, nemůže fungovat. Takže na začátku byla bakterie nebo melodie? To už je půlnoc… Z Vily vždycky odcházim tak dvě tři hodiny. Chtěl bych nahrávku celé této přítomnosti, přesně jak to znělo, přesně tak, jak tady teď jsme, se vším všudy jako celek, protože každičký detail je esenciální, každý ovocný dort, každá rozinka ve sladkém, perlivém nápoji, každé semínko lnu v raw klobásce, každý cent a korunka v truhle, každý knoflík na ložním prádle ustlané postele, každá myšlenka na svět plný lidskosti, každé obejmutí, když okolnosti zdají se nelehké, když lidé odcházejí, když musíme do zimy.
Dobrý den, slyšeli jsme o Vile Flora a rádi bychom se ubytovali v pokoji s balkónem, posílali jsme vám dopisy z cest, abyste o nás věděli, nebo pokud to bude možné, rádi bychom vám tady s čímkoliv pomáhali jako dobrovolníci, a třeba se naučili fermentovat, nebo pěstovat rajčata, případně tady můžeme uspořádat setkání, besedu, promítání a cvičit jógu, také jsme slyšeli o oslavách plných geometrických světel a barev a obrazů a basových bubnů, o nocích plných dlouhých nočních bosých tanců a neviditelných ohňů a rádi bychom si koupili vstupenku v předprodeji nebo vystoupili s naší kapelou básníků a kouzelníků…
“No, ale, víte, to už nejde….my jsme noví majitelé této vily a bydlíme tady se svou rodinou…..”
Jendouch Padouch
A takže na začátku byla bakterie nebo melodie?