Home » Blog » Je to tu… Vyklízíme Vilu…

Je to tu… Vyklízíme Vilu…

3 roky jsme hledali jistotu, aby Vila Flora mohla setrvat  na svém místě dlouhodobě. Majitel nemovitosti se sice naší myšlence otevíral, ale smlouva se nám prodloužila jen dle zákona na dva roky. Ale my jsme ve vile chtěli bydlet v krásném prostředí, a tak jsme místu každý den věnovali svou péči a nápady. Chtěli jsme, aby celá vila kvetla jako Vila Flora a ukazovala světu, že je možné žít v jednoduchosti a hojnosti, že když lidé spolupracují, vznikají krásné věci, které jsou přínosem pro své okolí. 

Znamenalo to spoustu menších i větších investic do všech pokojů a dalších prostor stovky hodin práce na zahradě. Ale my jsme chtěli ještě víc. Chtěli jsme, stavět, přetvářet, zušlechťovat, vetknout do prostoru vily naši vizi Vily Flora, která se pyšní koloběhem energie, vody, kde to kvete a která je příkladem nenásilného domova. S původní “kancelářskou” kuchyní to už vydržet nešlo, a tak jsme ji zcela zrekonstruovali. Trvalo to dlouho, protože jsme konali v rytmu maximální recyklace. Vše se zdárně povedlo. Nová kuchyň nám dělala radost půl roku, když jsme se ze dne na den, z ničeho nic dozvěděli, že vila má nové majitele.


Už nějakou dobu nám bylo stále  jasnější, že Vila Flora není jen ten dům, ale to co v něm žije, co obsahuje. Uvědomili jsme si, že Vila Flora jsou lidé, komunita, projekty, produkty a hlavně  myšlenka otevřeného, tvořivého domova, kterou se nám podařilo  uvést do života.

S novými majiteli jsme jednali o dalších dvou letech nájmu. Hranice se uzavřely, nemohli k nám jezdit hosté, žádné pronájmy, karanténa. A to nás přimělo začít se věnovat tomu, o čem jsme už dlouho mluvili, ale na co jsme neměli čas – posunout naše aktivity a know-how do světa online, natočit manuál na eko-domov, sdílet vizi, jak žít ve zdraví, v dobrém rozmaru a nebýt přítěží pro naši planetu.

Videa přinesla své ovoce. Jakmile bylo možné pořádat akce, navázali jsme na ně desítkou úspěšných workshopů a zážitkových večerů. Jednoho večera nám přišla zpráva, že noví majitelé vily se chtějí nastěhovat už za 10 dní, během nichž jsme jeli na domluvený festival a podařilo se nám dojednat, že zcela vyklizenou vilu předáme za 30 dní.

12 místností, 12 obyvatel, hostel, vybavení tří projektů, nová kuchyň, studio, dílna, permakulturní zahrada, stovky nepostradatelných a tisíce postradatelných věcí.

Tato intenzivní náročná období jsou ovšem něčím zajímavá. Nějak se změní vědomí a vnímání toho v čem žijeme. Není čas na detaily, na nimrání se v minulosti, malování si budoucnosti, není čas na potlačování emocí, všechno jde ven, všechno staré létá z oken, za týden tady nebudem, tak jedem. Někdy jsou změny ještě rychlejší, ještě nečekanější. Všichni víme, jaká je naše jediná jistota.

A kam půjdeme dál? Kam to všechno přestěhovat? Dává smysl v tom všem pokračovat? Všechny prázdné a plné sklenice? Všechny židle, skříně, knihy, obrazy, ručníky, květiny a hrnce?

Měli jsme spoustu malých a jedno velké štěstí. Od začátku jsme snili náš sen o ekovesnici a už dva roky ta nebyla jen vize. Potkávali jsme se a hledali místo, kde bychom mohli žít a tvořit s lidmi, kteří ve Vile nějakou dobu bydleli, nebo jsme se potkávali na projektech stejného zaměření. Už rok předtím jsme to místo našli, každý měsíc se tam scházeli, ale o tom více v dalším blogu.

Věděli jsme kam. 90 km na jih. 2 Iveca, 12 tranzitů, 7 osobních vozů, 4 krosny, jeden bicykl. Nejdřív ale bylo třeba dokončit to, co jsme tu začali, zdokumentovat všechno to nejdůležitější, co jsme vytvořili, jak projekt fungoval. A taky se obstojně rozloučit. Potřebovali jsme ještě dvě velké párty, nasytit se. To by jinak nešlo.

Kdybychom si na to všechno najali stěhovací firmu, stálo by nás to nejméně sto tisíc, produkční společnost dalších sto. A byla by z toho jen plochá vzpomínka. Díky komunitnímu a podporujícímu duchu máme komu děkovat. Podporovali nás naše rodiny, přátelé s autama, lidé nám chodili jen tak pomáhat, zbavovat nás nepotřebných věcí a hlavně posilovat naši důvěru, naše přesvědčení, že to má smysl, že stojí za to dělat věci pořádně, že stojí za to držet se svých bláznivých nápadů, že lidé jsou skvělí a přejí si svět protkaný radostí a hojností.

Tři dny do konce a zůstali jsme už jen 3 obyvatele, tuna odpadu a věcí ještě na 3 tranzity. Každodenní deadliny nám pomáhaly nepřemýšlet, nosit, vozit, balit, dávat si čaj, nádech a výdech a večer usednout na zahradu k ohni co mění na popel staré židle, sušáky a police a dát si za tropické noci poslední společnou vilovou večeři.

Ráno jsme museli vstát brzy. Ještě jsme chtěli uklidit ohniště, zasypat kompost, zamést zahradu, vypucovat poslední místnosti a nechat jen občas někde nějaký malý talisman pro štěstí a inspiraci budoucích generací. Sedm  let jsme nemovitost zhodnocovali, teď ji vidíme prázdnou, ale rozkvetlou, o tolik blyštivější než když jsme sem tenkrát vkročili. Teď sem přichází rodina s dětmi, dáváme jim svazek klíčů, dáváme si snídani na zahradě mezi desítkami voňavých bylin, u bujných keřů a stromků, co právě začaly plodit. Všechno pomine, i rajčata a okurky ve skleníku.

My jedeme se vztyčenou hlavou dál. Nasedáme na kola, bereme krosny a míříme městskou stezkou do dalších sfér. Jen se ještě stavíme na zmrzlinu.

Napsat komentář

Home » Blog » It’s real… We must leave the villa…

It’s real… We must leave the villa…

For 3 years we have been searching for the security to allow Vila Flora to stay in its place. Although the property owner was gradually attuning to our idea, the contract extended by law only for two years. We wanted to live in an uplifting environment, so we took due care of the place every day. We wanted the whole villa to bloom like Vila Flora, to show the world that it is possible to live in simplicity and abundance, to prove that when people work together, beautiful things that benefit the earth are created.

We made a lot of smaller and larger investments in all rooms and spaces; it was hundreds of hours of work in the garden. But we wished for more. We wanted to build, transform, refine, and embed in the villa our vision of Vila Flora, blooming, boasting a cycle of energy, water and which is an example of a non-violent home. It could not continue with the original „office“ kitchen any more, so we completely renovated it. It took a long time because we acted in the rhythm of maximum recycling. Everything went well. The new kitchen made us happy for half a year, when we all of the sudden got to know that the villa had a new owner.


For some time it had been clearer & clearer to us that Vila Flora is not a house, but what lives in it, what it contains. We realized that Vila Flora is about people, community, ideas, products and especially a project of an open, creative home, which we managed to bring to life.

We were negotiating another two years of lease. The borders closed, guests could not come to us, no rentals, only quarantine. And – that made us start focusing on what we had been talking about but we had no spare time to act – move our activities & know-how to the online world, make an eco-home manual, to share a vision of healthy living, without being a burden to our planet. The videos have borne fruit. As soon as it was possible to organize events, we followed up with dozens of successful workshops & events. One evening we received news that the owners want to move in 10 days. But we were on the way to festivals, so we arranged to hand over an empty villa in 30 days.

12 rooms, 12 inhabitants, hostel, equipment from three projects, new kitchen, studio, craft room, permaculture garden, hundreds of indispensable, thousands of dispensable things.

However, these intense challenging periods bring something interesting. The perception of what we live in changes. There is no time for details, to immerse in the past, paint the future; there is no time for suppressing emotions. Everything goes out, everything old flies out of the windows; we won’t be here in a week. Sometimes changes are even faster, even more unexpected. We all know what our only certainty is.

So, where do we go next? Where to move it all? Does it make sense to continue all of this? All the full & empty jars? All of the chairs, cabinets, books, paintings, towels, flowers & pots?

We had a lot of small strokes of luck and a big one. From the beginning, we had dreamed of an ecovillage. And, for two years it was not just a vision. We were looking for a place where we could live and create with people who used to live in the villa, or we met on projects of a similar focus. A year before we found the place. We started to work there, some moved there, we initiated a team. But more on that in the next blog.

We knew where to go. 50 miles South. 2 Ivecos, 12 transits, 7 family cars, 4 backpacks, one bicycle. But first we had to finish what we started here, document all the most important things we created, how the project worked. And, a proper goodbye. We had to have two more big parties to nourish ourselves and all friends.

If we had hired a moving company for all this, it would have cost us around 5 thousands of Euros, a production company another five. And it would be just a flat memory. Thanks to the community and supportive spirit, we may thank many people. We were supported by our families, friends with cars; people just came to help us, taking away unnecessary things. And most importantly it strengthened our confidence, our belief that it makes sense, that it’s worth doing things well, that it’s worth sticking to our crazy ideas, our belief that people are great and desire a world full of joy & abundance.

Three days to go and there were only 3 of us, a ton of waste and things for 3 big cars. The daily deadlines helped us not to overthink, carry, pack, drive, have tea, inhale & exhale. To sit in the evening by the fire that turns an old chair & shelves into ashes, and have our last villa dinner together on a tropical night.

We had to get up early in the morning. We wanted to clean the fireplace, cover the compost, sweep the garden, vacuum the last rooms and leave a few small talismans for good luck & inspiration for the next generations. We have been valuing the property for seven years, now we see it empty, but blooming; so much more flashy than when we entered for the first time. Now a family with children comes in, we give them a bunch of keys, we eat breakfast together in the garden among a dozen bunches of herbs, by the lush shrubs & trees that have just begun to bear fruit. Everything will pass away, even the tomatoes & cucumbers in the greenhouse.

We move on with our spines straight. We hop on a bike, take our backpacks and head along the city path to the next realms. We’ll only stop for an ice cream.

Napsat komentář